Noční svíticí oblaka

Noční svítící oblaka se v češtině často označují, díky svému vzhledu, jako stříbřitá oblaka. 
Jedná se o modravě nebo stříbřitě zbarvená oblaka nitkovitého charakteru zdánlivě se podobající tenkému cirru. Barvu mohou mít i zlatavou, oranžovou až červenou. Tato oblaka jsou velmi řídká, skládají se z drobných ledových částic a jsou viditelná pouze v období kolem letního slunovratu na severní nebo jižní polokouli, a to ještě jen z oblastí mezi 50-65° zeměpisné šířky. 

Obrázky: Noční svítící oblaka zachycená objektivem Radka Šuberta z Fryčovic a Martina Popka z Nýdku

Neřadí se mezi běžná oblaka, která známe z klasifikací či denního pozorování oblohy. Běžná oblačnost se nachází v troposféře, tedy v nejnižší vrstvě atmosféry, ve které probíhá většina meteorologických procesů. Troposféra u nás sahá od zemského povrchu do výšky cca 12 km (v rovníkových oblastech mnohem výše, naopak na pólu končí níže). Pro zajímavost oblaka nízkého patra, kam se řadí např. stratus nebo stratocumulus, mají výšku základny oblačnosti do 2 km nad zemí. Oblaka vysokého patra jako cirrus, cirrostratus nebo cirrocumulus se vyskytují ve výškách mezi 7-13 km na zemí. Horní hranice bouřkového oblaku se pak může dostávat až do výšek 15-20 km nad zemským povrchem. 
  

Noční svítící oblaka se však vyskytují mnohem výše. Objevují se ve výškách zhruba kolem 75-90 km nad zemí – tato vrstva atmosféry se odborně označuje jako mezosféra. V těchto výškách, kde se vyskytují teploty až -125°C, se nachází vůbec nejchladnější část atmosféry. 

(NE)JASNÝ VZNIK NOČNÍCH SVÍTICÍCH OBLAKŮ

K tvorbě nočních svítících oblaků je nutná přítomnost vodní páry a prachu. K tvoření oblačnosti v mezosféře dochází však až při teplotách pod cca -120°C. Mezosféra je po většinu roku teplejší a k ochlazení na takto nízké teploty dochází jen na pár týdnů okolo letního slunovratu. V tomto období zde teplota klesá i pod -130°C. Tento pokles je způsoben sezónními změnami proudění. Právě při těchto teplotách se pak tvoří noční svítící oblaka. 

Zdroje prachu a vodní páry, které se v této vrstvě nachází, nejsou s jistotou známy. Ještě poměrně nedávno se předpokládal pouze mimozemský nebo sopečný původ těchto částic. Avšak koncem 60. let se podařilo prokázat, že se tato oblaka skládají z ledových krystalků velkých asi 1 mikrometr. Teorie, kterou představil Chapman a Kendall, pak vysvětluje vznik těchto ledových krystalků - předpokládá se, že se vyvíjejí z vody vznikající fotochemickou syntézou atmosférického kyslíku s vodíkem, popř. z vody, která je do těchto výšek vynesena turbulentní difuzí. Mechanismus tohoto transportu přes stratosféru a stratopauzu není však dosud objasněn a jedná se tudíž o pouhou domněnku či spekulaci.

Objevila se také hypotéza, podle níž četnost výskytu nočních svítících oblaků souvisí s klimatickou změnou. Skleníkové plyny (oxid uhličitý, metan), které jsou příčinou růstu teplot v troposféře, zachycují tepelné záření od zemského povrchu a tím může docházet k ochlazování mezosféry. 

Některé výzkumy pak ukazují na korelaci mezi výskytem NLC a sluneční aktivitou. Větší množství nočních svítících oblaků lze pozorovat v letech s nižší sluneční aktivitou, díky níž jsou teploty v mezosféře nižší. 

Typ I – Závoj (jednoduchá struktura)
 

Typ II – Pruhy

      II a – pruhy s rozmazanými okraji

      II b – pruhy s ostrými okraji
 

Typ III – Vlny

      III a – krátké, rovné, úzké pruhy

      III b – čeřinovité útvary dosti podobné zvláštnosti undulatus
 

Typ IV – Víry (háčky a oblouky)

      IV a – víry s radiusem 0,1-0,5°

      IV b – víry s radiusem 3-5°

      IV c – víry většího rozsahu
 

Typ O – Formace nespadající do žádných z výše uvedených podtypů

Typ S – NLC s jasnými uzly

Typ V – Síťová struktura

Typ P – Tvar mořské vlny přecházející v pruh/proužek/pásek

Družice

V dubnu 2007 vystartovala na oběžnou dráhu specializovaná družice AIM (The Aeronomy of Ice in the Mesosphere), která je určená právě pro studium mezosférických oblaků v polárních oblastech. Poskytuje informace o výskytu NLC nebo velikosti částic, které je tvoří. Aktuální data z experimentu můžete nalézt v přiloženém odkazu:

Teplotní a vodní pára

Sledovat můžete také graf vývoj teploty v mezosféře a tlak vodních par

Zdroje:

PODZIMEK, J. (1959): Fysika oblaků a srážek. Praha. Nakladatelství ČSAV, 1959.

SOBÍŠEK, B. (1993): Meteorologický slovník výkladový a terminologický. Praha. MŽPČR, 1993.
 

INTERNETOVÉ ODKAZY:
 

​

TENTO ČLÁNEK BYL PŮVODNĚ NAPSÁN PRO AMATÉRSKOU METEOROLOGICKOU SPOLEČNOST.

​